Rok 1067. Rok po krvavé korunovaci Viléma Bastarda za krále Anglie. Kříž teď vlaje tam, kde dříve vlály prapory pohanských králů. Staré chrámy padly, posvátné háje byly pokáceny a místo nich vyrůstají katedrály z kamene a písmene. Křesťané nevládnou jen mečem, vládnou tím, co přichází po válce: řádem, zákonem a knihou.
Zatímco jiní bohové mlčí, křesťanský Bůh stále promlouvá. V homiliích, listinách a pečetích králů. Jeho přítomnost není hromová, je nevyhnutelná. Kněží nejsou bojovníci, a přesto kráčí vedle vojska. Jejich zbraněmi jsou slova – promyšlená a pečlivě sepsaná. Jedno prokletí z úst biskupa má větší sílu než tisíc mečů.
Cílem není jen víra – je to unifikace. Svět se musí sjednotit pod jedním nebeským králem a jeho zástupcem na Zemi. Církev zasahuje do dědictví, do korunovací, do života i smrti. Král bez požehnání je jen muž s korunou. Koruna bez kříže je jen zlato. Ale koruna s křížem je zákon. Bůh je vepsán do každého dokumentu, do každé smlouvy, do každé války.
Rytíř 11. století není jen válečník. Je to ochránce víry. Když se Normané valí Anglií, nevěří, že jen dobývají zemi – věří, že vykupují svět. Čistí pohanskou špínu, vymycují herezi, napravují zbloudilé. Každý poražený je buď konvertovaný, nebo mrtvý. Každý nový kostel postavený na popelu starého je důkazem vítězství.
Ještě se nejmenují inkvizice. Ještě nehoří hranice. Ale už dnes se zapisují jména. Sleduje se, kdo nechodí na mši, kdo uctívá stromy, kdo šeptá jména starých bohů. Křesťané se nebojí nepřátel zvenčí. Bojí se těch, kteří pochybují uvnitř. Proto si pamatují. Čekají. A až přijde čas, přijdou i soudy.
Na povrchu je všechno čisté – bílé rouchy, mramorové oltáře, zpěv latinských žalmů. Ale pod tím proudí stejná krev, stejná touha po moci. Křesťané nejsou jeden národ, ale sdílejí jednu víru – a ta z nich dělá systém. Nejsou jen nepřátelé, jsou struktura, kterou nelze porazit kopím. A když se svět jednou zvedne proti nim, nezlomí se. Jen ztichnou. A pak udeří – protože věří, že vítězství už nastalo. Svět to jen ještě nepochopil.
Rok 1067. Na hranicích ledového větru a šera, kde slunce jen líně přelétá horizont, se sever znovu probouzí. Jeho dech je ostrý jako sekera. Jeho vůle tvrdá jako skála. Ač se svět snaží zapomenout, seveřané – synové Odina – si pamatují. Každé ponížení. Každou zradu. Každou kapku krve, která padla na cizí půdě.
Dlouho byli ticho. Uklidnění obchodem, rozmělnění vírou, kterou jim cizinci vnutili. Ale v temnotách fjordů a v kouři halových ohňů se šeptá staré jméno: Harald. A s ním přichází šepot něčeho mnohem staršího.
Viking není národ – je to paměť. Je to způsob života. Ruce mozolnaté, oči zvyklé na tmu, ústa, která znají chuť soli i masa z bitvy. V každém muži, který se narodil za polárním kruhem, se skrývá vlk. A vlk nezapomíná hlad.
Znovu se staví dračí lodě. Znovu plní zbrojní komory. Znovu se vyrábějí štíty, jejichž barvy budou vidět z dálky – ne kvůli ochraně, ale aby nepřítel poznal, kdo přichází. Přichází bouře.
V Odinových chrámech, znovu oprášených a zaplněných, praská dřevo pod tíhou obětí. Muži i ženy se vracejí k bohům, které křesťanský svět nazval bláznovstvím. Ale k čemu je modlitba, která nevede k meči?
Ne bůh, ale šepot v hlavách jarlů, kteří pamatují slávu. Říká jim: „Anglie je slabá. Francií zmítá pýcha. A Řím? Jen zlatá klec pro stáda.“ Tato slova nejsou rozkazem. Jsou pochodeň. A severští muži jsou suchý mech, který čekal na jiskru celé roky.
Na severních útesech už stojí první lodě. V jejich očích plápolá stejný oheň jako v čase Ragnara. A i když mnozí jejich otcové podlehli svodům míru, synové míru nechtějí. Chtějí krev. Chtějí Anglii. Chtějí svou slávu zpět.
Bohatství je jen následek. Víra byla vždy jen zástěrkou. Čest, dědictví a jeden národ. Protože být Viking není o tom, kam jdeš, ale o tom, co za tebou hoří.
A tak, zatímco Evropou otřásají kříže, srpy a půlměsíce, sever se znovu nadechuje. Neptá se o svolení. Nepředkládá nabídky. Jen vyráží – s mečem v ruce, štítem na zádech a zpěvem smrti v hrdle.
Zasáhnou jako příliv. Ne jako poselství, ale jako pomsta. Každý úder sekery je výkřik paměti. Každé dobytí je nárok na minulost, která byla ukradena.
Svět znovu pocítí dech severu. Ne v kronikách, ne v mýtech – ale v činech. Drakkary vyrazí a s nimi i hněv, který byl příliš dlouho potlačen.
Protože ať si svět myslí cokoliv – drak znovu rozepjal křídla. A až se stín těch křídel snese na pobřeží Anglie, poznají, že paměť se nezabíjí – paměť útočí.
Rok 1067. Zatímco sever hoří touhou po pomstě a křesťanský západ utužuje svá pouta železem i ohněm, z jihu vane horký vítr – tichý, ale plný síly.
Je to dech pouště, přinášející slova Alláha i stíny jezdců, kteří znají smrt lépe než své bratry. Říkají jim Saracéni. Ale oni sami se nazývají věřící. Sluhové Boha milosrdného a pokud bude třeba, i jeho meč.
Uprostřed rozpálených měst a tichých pouští hoří stejný plamen jako na severu – jen jej nekrmí oheň, ale slovo. Saracénská víra není krvežíznivá, ale neodpouští. Každý krok je veden Šaríou. Každé rozhodnutí – podrobeno Boží vůli. Není místa pro rozkol. Buď jsi věřící, nebo nepřítel. A proti nepříteli je dovoleno vše.
Velkovezírův pohled je chladný, jeho úsměv jemný, ale jeho srdce patří celému světu. Jeho vize není omezená hranicemi – sahá přes moře, přes pohoří, přes císařství. Islám je víra i stát. Víra i zákon. A on je jeho hlasem.
Saracéni nejsou barbaři, jak věří Frankové. Jsou učenci. Lékaři. Matematikové. Města jako Káhira, Kordóba a Bagdád září vědě navzdory Evropě pohroužené do temnot. Ale pod leskem kaligrafie se skrývá meč.
Meč křivený jako měsíc, který nosí na praporcích. Meč, který tančí v rukou jezdců rychlejších než stín. A každý z nich bojuje s jistotou, že smrt je vítězství, pokud přijde na cestě víry.
Saracénský svět není říší v běžném slova smyslu. Je to proud – jako Nil nebo Eufrat. Mění tvar, ale nikdy směr. I když křižáci ještě nepřišli, i když Konstantinopol ještě drží klíče k Anatolii, v srdci každého muže, který se modlí k jihu, hoří plamen budoucího zúčtování.
Až přijde čas, Alláh svolá své věrné. A ti přijdou – ne pro bohatství, ale pro spravedlnost. A neodejdou, dokud nebude splněna.
Zatímco Evropané svádějí války o koruny, Saracéni bojují o duši světa. Jejich bitvy nejsou jen o zemi – jsou o pravdě. Pro ně je každé vítězství potvrzením víry.
A každá porážka zkouškou. Ve svých mešitách slyší hlas Boha, který nezná ticho. A jeho slovo je ostré jako jejich čepel – přímé a nepohnutelné.
Saracénské lodě jsou nenápadné. Jejich nohy nehlučné. Ale tam, kde vkročí, se změní rytmus světa. Města se přizpůsobí. Kultura přijme jejich kalendář. A z nepřátel se stanou poddaní nebo mučedníci.
A tak, zatímco sever slibuje zkázu a křesťané staví trůny, Saracéni čekají. Ne v nevědomosti – ale v trpělivosti. Protože věří, že vítězství není otázka síly. Je to otázka času. A oni mají všechen čas světa.
Tvoříme svět Aeternum Bellum s vášní pro historii a fantasy. Naším cílem je nabídnout hluboký herní zážitek, kde každé rozhodnutí má váhu a každý příběh zanechá stopu.
Děkujeme všem, kdo věří v náš projekt, podporují nás finančně, či pomáhají budovat svět Aeternum Bellum. Vaše podpora je pro nás hnacím motorem.