Bůh křesťanského světa je bytost vševědoucí, všemohoucí a nehmotná, stojící mimo čas i prostor. Sleduje dění lidského světa s hlubokým porozuměním a zármutkem, který pramení z věčné lásky k tvoření.
I když jeho moc sahá za hranice lidského chápání, nevstupuje do světa impulzivně. Jeho zásahy jsou řízeny vyšším plánem, rovnováhou mezi svobodnou vůlí člověka a božskou spravedlností.
I když lidé díky své hlouposti vypustí na svět temnotu, Bůh nezasahuje okamžitě. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že se temnota zrodila ze svobodné lidské volby.
Sleduje, jak temná magie a oběť, posiluje temnotu natolik, že by přímý božský zásah vychýlil rovnováhu světa. Cesta ke světlu musí vést zkrze lidská rozhodnutí a činy.
Ačkoli se Bůh neobjeví v ohni ani v bouři, působí skrze tiché vnuknutí. V klášterech a katedrálách šeptá prorocká varování do duší mnichů a kněží.
Ukazuje jim, že pohanská hrozba se znovu zvedá a že je třeba duchovní síly a víry, aby se jí mohli postavit. Bůh sází na víru lidí, na jejich odvahu a vnitřní sílu, nikoliv na zázraky, které by je zbavily odpovědnosti.
Když varování zůstává bez odezvy a lidská pýcha, malomyslnost a nevěra zatemňují mysl národů, Boží trpělivost začíná slábnout. Ne proto, že by se jeho vůle měnila, ale protože spravedlnost je neoddělitelnou součástí jeho bytí.
Bůh není chladný soudce, ale otec zklamaný svými dětmi, jehož hněv nevychází z pomsty, ale z bolesti a lásky, která naráží na lidskou zatvrzelost.
V době, kdy se svět propadá do chaosu a zdá se, že zlo píše dějiny, obrací Bůh svůj pohled – ne ke králům, ne ke kardinálům, ale k jednomu muži.
Prostý, ale odvážný člověk s vírou tak hlubokou, že se nevyjadřuje slovy, ale činy. Jeho čisté srdce a nezištné skutky z něj činí světlo v temnotě. Stává se pochodní ve tmě.
Bůh se rozhodne seslat pomoc. Ne způsobem, který by zjevil jeho slávu před zraky všech, ale jemně, skrytě, jak činí často.
Smrtelný rytíř, jenž kráčí po boku hrdiny jako přítel, rádce a ochránce. Bůh tak ukazuje, že jeho moc není jen v hlasu burácejícím nad horami, ale i v tichém spojení dvou duší.
Když přišla poslední bitva, nebylo to podle písní. Nebe nebylo rudé od krve, ale šedé a chladné jako kámen. Vlci ani hadi nepřišli. Jen ticho. Ticho, které proniklo až do dřeva Yggdrasilu. Odin stál v čele, jak se sluší na otce bohů. Neuhnul. Nezaváhal. Jen vzhlédl vzhůru, ne k nepřátelům, ale výš. Tam, odkud začal foukat vítr, který nepatřil Midgardu ani Asgardu.
Nikdo neviděl, jak zemřel. Zůstaly jen rozlomené runy, prasklé dřevo kopí Gungniru a zvláštní popel, který nelétal po větru, ale ležel těžký jako vina. Jeho přítomnost se nevytratila, ale byla pohlcena. Ne zlem, ne ohněm, ale silou, která neměla jméno v žádném severském jazyce od té doby se jeho jméno nevyslovuje. Ne ze strachu, ale z úcty.
Velkovezír nevstupuje do síní s hlučnou družinou ani neburácí o svatosti svého poslání. Stačí, když se otevřou dveře. Stačí jeho pohled. Kamkoli přijde, přichází s ním neviditelná váha nebeského soudu. Nezastupuje krále, nepodléhá nikomu – je hlasem samotného Alláha. Jeho slova nejsou prosby ani hrozby. Jsou fakta, která se nevyjednávají.
Nikdo přesně neví, odkud pochází. Někteří tvrdí, že se narodil v Medíně, jiní že v Káhiře. Ale jeho pravým domovem je idea – víra, jež přežívá meče, kříže i roky sucha. Jeho mysl je ostrá jako šamšír, jazyk hbitý jako vítr v pouštní bouři. Když mluví, činí tak s klidem člověka, který zná konec příběhu – a ví, že pravda je jen jedna.
Kde jiní vidí chaos, on čte znamení. Každé selhání je zkouška, každý úspěch potvrzení víry. Když Normané bojují o anglický trůn, velkovezír to sleduje v klidu – v jeho očích je jen tichý souhlas nebo ještě tišší odsouzení. Neboť vše je vůle Alláha. A vůle Alláha je zákon.
Velkovezír nemá vojsko, a přesto po jeho slovech padají hlavy. Jeho síla tkví ve víře a železné struktuře, kterou kolem sebe buduje. Mešity vyrůstají tam, kde padly hrady. Právo se nepíše krví, ale kaligrafií. Každý, kdo se postaví proti, se stává nepřítelem nebe – a on přitom nikdy nezvýší hlas.
Není prorokem, ale žije tak, že by se i prorok mohl zastavit před jeho oddaností. Je mužem a zároveň nádobou, skrze kterou proudí vyšší vůle. Je živoucím důkazem, že Alláh nepotřebuje zbraně – stačí mu slovo. A slovo, vyřčené s vírou, je mocnější než armáda.
Na bojištích není, ale jeho myšlenky tam dorazí dřív než ocel. Zatímco severní lodě duní a západní města hoří, velkovezír kreslí tichou kaligrafií budoucnost. Nepotřebuje dobýt Anglii silou – stačí zasít pochybnost. A jednoho dne se poslední král pokloní ne meči, ale písmu. On není vidět – ale je všude.
Tvoříme svět Aeternum Bellum s vášní pro historii a fantasy. Naším cílem je nabídnout hluboký herní zážitek, kde každé rozhodnutí má váhu a každý příběh zanechá stopu.
Děkujeme všem, kdo věří v náš projekt, podporují nás finančně, či pomáhají budovat svět Aeternum Bellum. Vaše podpora je pro nás hnacím motorem.